H. S.
Ohledně popsaného případu a problematiky nároku pacienta, resp. jeho zákonného zástupce, na vydání zdravotnické dokumentace lze konstatovat následující:
V ustanovení § 67b odst. 12 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, které se v této souvislosti výlučně uplatní, je uvedeno: -Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu, nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci.- Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pacient ani jeho zákonný zástupce nemá nárok na vydání originálu zdravotnické dokumentace ani na pořízení kopií z této dokumentace. Je zcela na uvážení příslušného lékaře, jakou formou rodiči-zákonnému zástupci dítěte, informace ze zdravotnické dokumentace (na něž jedině vzniká rodiči oprávněný nárok) poskytne.
Pokud rodič od lékaře vyžaduje poskytnutí informací, je tedy možné mu tyto sdělit i ústně, s tím, že je vhodné o tom provést záznam do zdravotnické dokumentace dítěte. Ačkoliv poskytnutí informací pacientovi lze řešit i pořízením kopií dokumentace, povinnost poskytnout rodiči tyto kopie, není lékaři žádným právním předpisem uložena; to samozřejmě platí i o vydání originálu zdravotnické dokumentace.
Nárok na vydání zdravotnické dokumentace nevzniká pacientovi (jeho rodiči) ani tehdy, pokud tuto dokumentaci lékaři sám předal, poté, kdy mu byla svěřena předchozím ošetřujícím lékařem. Vaše argumentace, že matka neměla na zdravotnickou dokumentaci dcery nárok, byla správná. Zdravotnická dokumentace není majetkem pacienta, nýbrž jedná se o soubor informací, k jehož držení v hmotné podobě je výhradně oprávněno zdravotnické zařízení. Rozhodne-li se rodič změnit ošetřujícího lékaře dítěte, poskytne původní lékař novému ošetřujícímu lékaři, na základě jeho žádosti, -všechny informace potřebné k pro zajištění návaznosti poskytování zdravotní péče- (viz ust. § 67b odst. 13 zák. č. 20/1966 Sb.). Ani v případě změny lékaře tedy zákon dosavadnímu ošetřujícímu lékaři neukládá vydat přímo zdravotnickou dokumentaci, ale opět pouze informace z této dokumentace.
Jestliže dojde k situaci, kdy se pacient či jeho zákonný zástupce domáhá originálu zdravotnické dokumentace, je kromě odkazu na výše uvedené ustanovení zákona možné především argumentovat tím, že tato dokumentace v sobě obsahuje údaje, které jsou předmětem kontroly ze strany zdravotních pojišťoven a že veškeré škody, vzniklé Vašemu zdravotnickému zařízení v důsledku sankčních opatření ze strany zdravotních pojišťoven právě v důsledku absence dokumentace uplatníte vůči tomu, kdo Vám dokumentaci odebral. Pokud by dokumentace obsahovala informace o třetích osobách, je třeba rodiče rovněž upozornit, že jejím protiprávním odebráním by se mohl dopustit páchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ust. § 178 trestního zákona. Bude-li se rodič domáhat vydání dokumentace fyzickým násilím, je možné požádat o pomoc Policii ČR na lince 158. Jestliže již došlo k odebrání dokumentace rodičem, je žádoucí o tom provést písemný záznam s popisem okolností, za nichž byla zdravotnická dokumentace odebrána. Tento zápis lékař opatří datumem, svým podpisem, příp. podpisem svědka události (např. zdravotní sestry) a založí pro případ, že by v budoucnu vyvstala potřeba absenci zdravotnické dokumentace pacienta vysvětlit.</p><div align="right>Mgr. Aleš Buriánek </right">
H. S.
Ohledně popsaného případu a problematiky nároku pacienta, resp. jeho zákonného zástupce, na vydání zdravotnické dokumentace lze konstatovat následující:
V ustanovení § 67b odst. 12 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, které se v této souvislosti výlučně uplatní, je uvedeno: -Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu, nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci.- Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že pacient ani jeho zákonný zástupce nemá nárok na vydání originálu zdravotnické dokumentace ani na pořízení kopií z této dokumentace. Je zcela na uvážení příslušného lékaře, jakou formou rodiči-zákonnému zástupci dítěte, informace ze zdravotnické dokumentace (na něž jedině vzniká rodiči oprávněný nárok) poskytne.
Pokud rodič od lékaře vyžaduje poskytnutí informací, je tedy možné mu tyto sdělit i ústně, s tím, že je vhodné o tom provést záznam do zdravotnické dokumentace dítěte. Ačkoliv poskytnutí informací pacientovi lze řešit i pořízením kopií dokumentace, povinnost poskytnout rodiči tyto kopie, není lékaři žádným právním předpisem uložena; to samozřejmě platí i o vydání originálu zdravotnické dokumentace.
Nárok na vydání zdravotnické dokumentace nevzniká pacientovi (jeho rodiči) ani tehdy, pokud tuto dokumentaci lékaři sám předal, poté, kdy mu byla svěřena předchozím ošetřujícím lékařem. Vaše argumentace, že matka neměla na zdravotnickou dokumentaci dcery nárok, byla správná. Zdravotnická dokumentace není majetkem pacienta, nýbrž jedná se o soubor informací, k jehož držení v hmotné podobě je výhradně oprávněno zdravotnické zařízení. Rozhodne-li se rodič změnit ošetřujícího lékaře dítěte, poskytne původní lékař novému ošetřujícímu lékaři, na základě jeho žádosti, -všechny informace potřebné k pro zajištění návaznosti poskytování zdravotní péče- (viz ust. § 67b odst. 13 zák. č. 20/1966 Sb.). Ani v případě změny lékaře tedy zákon dosavadnímu ošetřujícímu lékaři neukládá vydat přímo zdravotnickou dokumentaci, ale opět pouze informace z této dokumentace.
Jestliže dojde k situaci, kdy se pacient či jeho zákonný zástupce domáhá originálu zdravotnické dokumentace, je kromě odkazu na výše uvedené ustanovení zákona možné především argumentovat tím, že tato dokumentace v sobě obsahuje údaje, které jsou předmětem kontroly ze strany zdravotních pojišťoven a že veškeré škody, vzniklé Vašemu zdravotnickému zařízení v důsledku sankčních opatření ze strany zdravotních pojišťoven právě v důsledku absence dokumentace uplatníte vůči tomu, kdo Vám dokumentaci odebral. Pokud by dokumentace obsahovala informace o třetích osobách, je třeba rodiče rovněž upozornit, že jejím protiprávním odebráním by se mohl dopustit páchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle ust. § 178 trestního zákona. Bude-li se rodič domáhat vydání dokumentace fyzickým násilím, je možné požádat o pomoc Policii ČR na lince 158. Jestliže již došlo k odebrání dokumentace rodičem, je žádoucí o tom provést písemný záznam s popisem okolností, za nichž byla zdravotnická dokumentace odebrána. Tento zápis lékař opatří datumem, svým podpisem, příp. podpisem svědka události (např. zdravotní sestry) a založí pro případ, že by v budoucnu vyvstala potřeba absenci zdravotnické dokumentace pacienta vysvětlit.</p><div align="right>
Je možno dát souhlas s výkonem přesčasové práce dle ustanovení § 96 odst. 2 zákoníku práce na dobu neurčitou, případně na celou dobu trvání pracovního poměru? Je možno souhlas s výkonem práce nad rámec stanovený v § 96 odst. 1 zákoníku práce odvolat? Jestliže ano, za jakých podmínek? Musí zaměstnanec zdůvodnit odvolání souhlasu s přesčasovou prací nad rámec stanovený v § 96 odst. 1 zákoníku práce? Může zaměstnavatel odmítnutí výkonu přesčasové práce nad rámec stanovený v § 96 odst. 1 zákoníku práce hodnotit jako porušení pracovní kázně?
P. M., Brno
</right>
Ustanovení § 96 odst. 1 a 2 zákoníku práce zní: -(1) Práci přesčas může zaměstnavatel nařídit jen ve výjimečných případech, jde-li o vážné provozní důvody, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě za podmínek uvedených v § 91 odst. 2 až 4 i na dny pracovního klidu. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce (2). Konat práce nad rámec uvedený v odstavci 1 lze pouze výjimečně, pokud k výkonu takové práce dá souhlas zaměstnanec. Celkový rozsah práce přesčas nesmí činit v průměru více než osm hodin týdně; v podnikové kolektivní smlouvě lze stanovit nižší rozsah práce přesčas, k jejímuž výkonu dá souhlas zaměstnanec, než stanoví zákon.-
Z uvedeného znění zákoníku práce vyplývá, že výkon přesčasové práce nad rámec 150 hodin, které může zaměstnavatel nařídit je vázán na souhlas zaměstnance. Vzhledem k tomu, že zákoník práce nestanoví v tomto směru žádné podmínky pro formu souhlasu, lze dovodit, že souhlas může být dán písemně, ústně i konkludentně (zaměstnanec nastoupí k výkonu přesčasové práce s vědomím a souhlasem zaměstnavatele). Nevyžaduje-li souhlas s výkonem přesčasové práce písemnou formu, nemusí být ani odvolání souhlasu vázáno na formu písemnou. Nicméně lze jen doporučit, aby případné odvolání souhlasu ze strany zaměstnavatele bylo provedeno písemně.
V praxi dochází někdy k tomu, že přímo v pracovní smlouvě je sjednáno, že zaměstnanec souhlasí s výkonem přesčasové práce nad rámec 150 hodin bez časového omezení a zaměstnavatel se pak domáhá splnění této části pracovní smlouvy, eventuelně upozorní zaměstnance, že odmítnutí výkonu práce nad 150 hodin bude chápáno jako porušení pracovní smlouvy s možnými následky a postihy s tím spojenými.
Ustanovení § 29 odst. 2 zákoníku práce připouští, aby v pracovní smlouvě byly dohodnuty i další podmínky, na kterých mají účastníci zájem. Je však otázkou, zda případné ujednání, které se týká výkonu přesčasové práce nad rámec 150 hodin má charakter smluvního ujednání a zavazuje tedy obě strany nebo zda se jedná o jednostranné prohlášení zaměstnance, byť uvedené v pracovní smlouvě. Jsem toho názoru, že byť je souhlas s výkonem přesčasové práce uveden v pracovní smlouvě, jedná se i nadále o jednostranný úkon ze strany zaměstnance.
Dle mého názoru, na zaměstnanci nelze spravedlivě požadovat, aby se cítil souhlasem s přesčasovou prací vázán po dobu neurčitou, na kterou je pracovní smlouva zpravidla uzavírána.
Smyslem ustanovení § 96 a násl. zákoníku práce je omezení přesčasové práce, měla by být vykonávána jen ve zcela výjimečných případech a neměla by být -pravidelnou- součástí pracovních směn. Je tedy zřejmé, že jak výkon nařízené přesčasové práce, tak zejména výkon přesčasové práce nad rámec 150 hodin by měl být minimalizován. V souladu s účelem tohoto ustanovení by pak bylo i to, že zaměstnanec může svůj souhlas daný s výkonem práce nad rámec 150 hodin odvolat, byť by byl dán v pracovní smlouvě. Zaměstnanec nemá možnost vypovědět jen část pracovní smlouvy, která by se týkala přesčasové práce.
I ze samotného znění § 96 odst. 1 vyplývá, že omezení 150 hodinami nařízené přesčasové práce se vztahuje ke kalendářnímu roku. Analogicky tedy i souhlas s výkonem přesčasové práce by měl být dáván a chápán maximálně na období kalendářního roku.
Docházím tedy k závěru, že je právem zaměstnance odvolat svůj souhlas s přesčasovou prací nad rámec 150 hodin, byť byl uveden v pracovní smlouvě. Doporučuji, aby se tak stalo písemnou formou a v dostatečném předstihu.
Lze se setkat i s názorem, že zaměstnanec nemůže dát souhlas na delší období dopředu (nebo na dobu neurčitou), neboť by se takovým právním úkonem vzdával svých práv, kdy takový právní úkon zaměstnance je stižen absolutní neplatností v tom rozsahu, kterým by překračoval dobu kalendářního roku.
Je nutno však upozornit, že v konkrétním případě je k závaznému výkladu obecně závazných právních předpisů oprávněn toliko soud.</p><div align="right">
Mgr. Ing. Lukáš Prudil, Ph.D.