Hana Ulčová

Úvod

Prvořadým fenoménem, od něhož se odvíjejí právní vztahy v lékařství při vykonávání diagnosticko-léčebné a preventivní činnosti, zůstává porucha zdraví, jakožto právně významná entita. Právě její přítomnost nebo její vznik a zánik nebo také její potenciální vznik a zánik, popřípadě určitá míra rizika vzniku poruchy zdraví, jsou impulzem vyvolávajícím různě rozsáhlou kaskádu právních vtahů a právně významných situací.

Nositelem změny je pacient, osoba postižená poruchou zdraví anebo poruchou zdraví ohrožená. Dalšími dotčenými osobami jsou na prvním místě ošetřující lékař, na místě druhém držitelé veřejných fondů zdravotního a sociálního pojištění, státní orgány zodpovědné za zdravotnictví a veřejné zdraví, dále pak zaměstnavatel, rodina a osoby, jichž se dotýkají změny zdravotního stavu pacienta a jejich důsledky. Porucha zdraví způsobí změnu podmínek života svého nositele, proti stavu plného skutečného nebo zdánlivého zdraví. Stane-li se tento člověk osobou v péči lékaře, vzniká mezi lékařem (zdravotnickým zařízením) a nemocným soustava nových právních vztahů (práv a povinností), které jsou více nebo méně zřetelné a účastníky bezprostředně vnímané. Současně se uplatní i právní vztahy v trojici pacient - zdravotnické zařízení - třetí osoby (např. zaměstnavatel pacienta). I zde pozice lékaře není prosta právní zodpovědnosti a lékař je nositelem významné pravomoci a zodpovědnosti.

Uvedené situace ovšem nejenže navozují právní vztahy, ale jsou s různou intenzitou vnímány pacientem i lékařem po stránce etické a morální. Lékaři toto může v řadě případů značně komplikovat a ztěžovat výkon jeho práce. Hovoří se o lékařské etice, specifické etice lékařské a zdravotnické profese, která i v době moderní navazuje na zásady Hippokratovy a jejímž ústředním motivem je morální povinnost lékaře (zdravotníka) stavět na první místo prospěch pacienta - prospěch ve smyslu zlepšení nebo zachování zdravotního stavu, anebo úlevy od utrpení a bolesti vzešlých z poruchy zdraví...

Zobrazit celý článek